O výchově veřejného prostoru státem

posted 25.02.2012

To, že naše jméno a rodné číslo či celá totožnost je řádek v databázi státního úřadu je už mnoha lidma přijímano jako skutečnost, stát (i komerční subjekty) toho s radostí také postupně využívají. Stačí si vzpomenout na slavné sčítání lidu 2011, rigidita trvalého pobytu, formáty DIČ pro OSVČ atd. Cítím nutnost evidence obyvatel, jinak by ani nešlo vykonávat státní správu, je ale radost, když se ve veřejném prostoru objeví akce typu Občan K. Člověk je především sám sebou, tím čím se cítí, jak se chce jmenovat a kde žít a stát dává okatě najevo, že si myslí přesný opak, pro něj je člověk tím, koho má uloženého ve svých spisech. Panáčci na semaforech nemusí mít tak hluboký význam a spojitost s našimi osobními životy, přesto reflektují podobnou vlastnost státu a nálady v něm. Vyměněná barevná sklíčka byla bezpochyby úžasná využití veřejného prostoru a hravě mi nahradila miliony nasypané do CzechTourism pro Prahu. Máme Prahu historickou, se svými Hradčany, Malou Stranou a Starým městem, máme ale taky Prahu poměrně nudnou mimo zdí klubů a hospod všude kolem. Bydlím pár stanic za Andělem směrem na Řepy a každý metr cesty tramvají po Plzeňské je zhmotněním deprese a nudy. Oživení nálady ve mestě a podpora, ne represe akcí, které to podpoří, by mělo město mít jako prioritu. Přestože tu mluvím jen o dvou akcích, které má na svědomí Ztohoven a Roman Týc, podobných v Česku naštěstí není málo. Je to ale stále jedna z forem počáteční emancipace lidí ve společnosti, říkáme si o slovo a projevujeme zájem o to, co s námi budeme, v čem budeme žít a jak se k nám stát bude chovat. Vedle hospodského nadávání by se za ní mělo dávat vyznamenání, ne kriminál. Upřímně se těším na následující roky, podle mě přinesou další rozvoj a rozmach občanských sdružení, fondů, spolků, individuí, které se za posledních let stihla etablovat a pomáhají vytvořit nové prostředí, aniž by při tom byla silně medializována jako Týc. Jedním z ukazatelů stavu naší společnosti je míra flexibility a pcohopení, kterou umíme projevit těmto akcím. Je potřeba mít cit pro hranici, kterou nesmí překročit, případně překročit s odpovídajícím trestem. Jedna z nich může být hranice, kde podobné akce začnou škodit ostatním lidem. To hlavní, co ale dokázal, bylo lidi rozesmát a utopií je den, kdy to dokáže i stát.