Grónské zážitky

Ve starém deníku jsem teď objevil pár odstavců z dvou let zpátky z Grónska, které jsem psal po večerech. S odstupem času mi přijdou ty chvíle ještě mnohem silnější. Tentokrát něco čiště osobního. Už když se blížíte nad pevninu a z okénka letadla vidíte první kry, které odplouvají od Grónského břehu, víte, že vás čeká něco vyjímečného a neobvyklého. Za okamžik se moře začíná zesvětlovat a místo bílých míst se začínají objevovat modrá, kde zrovna není led. V tom najednou spatříte nekonečnou bílou pláň, ze které trčí mohutné skály jako obři, kteří se ještě snaží odolat té nesmírné síle masy, která se s ledovým klidem posouvá dál a dál. Je pyšná a nesmlouvavá, překážky rozdrtí a celý kontinent si přizpůsobí k vlastnímu obrazu. Není poznat jestli led rozráží a tvaruje zem, anebo jestli mu samotná zem rovnou ze strachu a respektu ustupuje. Na ledovci je pouze smrt, vítr vás srazí k zemi a nepustí, chladná noc vás omráčí a rána se nedočkáte. Přejít ho nelze z pochybami, vždy si hned vybavim reakci Mirka Jakeše na dotaz jestli se člověk nebojí sám proti mrazivému živlu. Jediné co z něj vypadlo bylo: „Věřil jsem si,“ nekompromisně a sebejistě. Lidská duše je ale zvědavá a má rádá výzvy, jste ohromeni a stačí když se špičkou nohy natáhnete a dotknete krotkého splazu, hned se cítíte jako pokořitelé a narostou vám křídla. Krajina, kterou zanechá ledovec je jako krásná dívka se kterou můžete být, ale nemůžete ji mít. Zůstat tam je holý nerozum, není tam prostor k životu, země je kamenitá, beze stromů, přesto dokážete vylézt do mezery mezi kopci a hodiny shlížet dolů na přířodu, která vás vábí a přitahuje.