Planeta Prenzlauer Berg

Už rok jsem na blog nic nenapsal, tentokrát ale mám dobrou výmluvu. Před pár týdny oslavil Eda první narozeniny a během posledního roku mi na blogování nezbylo moc času. Před rokem, krátce než se Eda narodil, jsme se doma smáli článku z Respektu o zvláštním místě jménem Prenzlauer Berg, kam jsme se tehdy zrovna přestěhovali. Smích mě docela rychle s novýma povinnostma přešel, zato jsem ale objevil jak skvělě se Německo staví k tomu mít děti.

Táta doma

Ještě před deseti lety tu přitom stejně jako v celém Německu muži na rodičovskou dovolenou skoro nechodili. Dnes tvoří více než třetinu rodičů.

Je to pravda. Není to ale tak, že by půlka chlapů zůstavala s dětma. V Čechách měl donedávna chlap placené volno odvézt ženu do porodnice a zpátky a neplacené na to zůstat u porodu. V Německu má dohromady každý pár nárok na 12 nebo 14 měsíců Elternzeitu, kdy stát hrádí ⅔ platu (zastropovaných cca na průměrné mzdě). Buď si vezme jen jeden rodič 12, anebo pokud si vezmou oba volno, dostanou nárok na další 2 měsíce.

Já takhle vypadnul z práce právě na ty dva měsíce. Typická kombinace, kterou jsem si vzal i já, je první a dvanactý života mimina. První měsíc byl neuvěřitelně užitečný. Když si člověk přiveze domu poprvý mimino, netuší která bije. Oba dva spíte/nespíte a zvykáte si na nový cizí element v rodině. Místo toho, abych trávil čas v kanceláři, kde bych se stejně nemohl soustředit, jsem mohl začít vstřebávat novou realitu. Mohl jsem taky mnohem pohodlněji všechno okolo zařídit a vyřídit a nechat se Karolínu soustředit jen na spaní a kojení. Celý to snižuje stres doma a to pozitivní nakopnutí si člověk pak nese s sebou i do celý prvního roku.

Poslední měsíc doma tesně než byl Edovi rok byl naopak hrozně zábavný. Začal nám brzo chodit a už najednou vnímal, co mu jeden říká. Navíc už po prvním týdnu jsem viděl, jak si rychle zvyknul, že jen ráno neodejdu z práce a vrátím se když už spí, ale že počítá s tím, že s ním půjdu ven já, ne máma. Ve dvou se to navíc mnohem líp táhne a to celodenní pinožení a hlídání není zdaleka tak únavný.

Oba dva měsíce mi pomohly naučit se odpojit od práce. Teprve až poslední týden se mi podařilo nesledovat každý šustnutí a dalo mi to novou perspektivu na to, co dělám. Vždycky jsem podvědomě nerad delegoval a možná trochu přeceňoval vlastní nepostradatelnost. Najednou jsem musel připravit klukům práci na čtyři týdny a věřit jim, že si poradí sami, což se ostatně vždycky stoprocentně naplnilo.

Do barvitě vykreslenýho otcovskýho centra z článku sice nechodím, pokud jdu ale ven s kočárkem nebo Manducou tak nejsem žádná výjimka. Poměr je skoro ⁵⁰⁄₅₀ a stejně tak se necitím divně, když jdu s Edou na baby-malování do herny. Zato když vyrazím na trh na Jiřák s Edou zavěšenym na hrudi, tak jen počítám zvědavý pohledy. Neuvěřitelná je ale koncentrace dětí obecně ve čtvrti. Není to jen specialitou Prenzlauer Bergu, obecně je celý Berlín v obrovskym baby-boomu.

Když jsem se do Berlína přestěhoval, tak jsem vůbec netušil, že rodičovství mimo Prahu budu řešit. Naplno si mě ale získala dobrá strana povahy moderních Němců. Zálěží jim na kvalitním jídlu, životním prostředí, zdraví, na živym městu. A do toho dobrý prostředí na to se starat o děti hrozně dobře zapadá.